Stvořit něco krásného neznamená jen vymodelovat sochu, namalovat obraz, který koupí galerie do sbírky. Znamená to dělat s láskou všechno, s myšlenkou na všechny, kteří se s tím, co vytvářím setkají, s myšlenkou na to, aby je to potěšilo, aby to i v nich fouklo do uhlíků a oni dostali chuť tvořit stejným způsobem. Všechno, co dělají. Vařit, uklízet.
Strach, křeček v kole a radost ze života
Jak zpracovat tlak zodpovědnosti za to, co se děje ve firmě, co by se mohlo stát, když majitel má odjet na dva týdny na dovolenou a vlastně se mu tam kvůli tomu ani nechce?
Co mu to přináší?
Samozřejmě nejdřív to „pozitivní“ – pocit, že se na něho mohou spolehnout, že vyřeší a zachrání všechny z každého maléru. Jenže z toho kouká i něco nepříjemnějšího – potřeba pocitu nepostradatelnosti, moci, kontroly, nedůvěra a neochota důvěru dát.
Svoboda, úklid a transformace
Někdy se můžeme setkat s výrokem „to co je uvnitř, je jako to, co je venku, a to, co je venku, je jako to, co je uvnitř“. A skutečně, když pozorně sleduji projevy člověka ve vnějším světě, vidím i nápovědu k tomu, jak vypadá jeho vnitřní svět. Člověk, který má okolo sebe nepořádek, pravděpodobně ještě nemá uspořádané ani své zásady, hodnoty, vztahy. Člověk, který nadužívá intelekt a není ani trochu flexibilní, tvůrčí, nemá pravděpodobně, jak se říká, svobodného ducha…
Umělá hmota, umělá inteligence – a dál?
Jako obvykle – je na nás, jestli včas pochopíme, v čem je ta finta. Umělá hmota se stává rizikem pro život v jeho fyzické podobě, umělá inteligence může být rizikem pro duševní zdraví.
Jen mě napadá – obvykle se věci stávají „do třetice“ – co dalšího umělého to bude?
Poklad na konci duhy
Pythagoras prý použil poetický obraz, že duha jsou letokruhy slunce. Můžeme také říci, že barvy duhy jsou svým způsobem už projevené, viditelné, ale ještě ne zhmotněné světlo. Jako most mezi světem horním a dolním, nezjeveným a zjevným.