Jeli jste někdy vodu na jaře? Je studená, krásná a mocná. Jednou jsem se kochala dravou jarní zelení na břehu, před očima explodujícími lístky olší, a proud v ohybu řeky mě snesl do větví velké břízy, která se zlomila, konec kmene zůstal na břehu, ale koruna ležela ve vodě po proudu. Byla to moje chyba a tým mých strážných andělů mi jasně dal najevo, že mě dostal za trest. Ale nenechali mě v tom ani tentokrát, podařilo se mi přeručkovat po větvích, nedat se stáhnout pod vodu a doplavat na břeh. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se držela poslední větve na špičce padlého stromu, byla jsem trochu v šoku, cítila jsem sílu proudu a musela jsem se pustit, abych mohla doplavat na břeh.
Připomíná mi to situace, které sice nejsou tak viditelné, ale svým způsobem i při nich jde o život. Není to tak zjevné, protože jde „jen“ o smysl života, o to, jestli člověk bude žít dobrým životem, bude naplňovat své poslání, nebo bude nějak vegetovat, půjde cestou nejmenšího odporu a možná bude mít někdy i pocit, že na to vyzrál. Ten pocit, že to není úplně komfortní, ale je to jistota. Třeba jste v práci, která vás nebaví, vyplňujete excelové tabulky, které nikdo nečte, ale je to jednoduché a na místě, kde jste, i slušně placené? Po čase cítíte i přes to všechno únavu, nudu, prázdno. Pak si vzpomenete, co jste kdysi dělali rádi, proč jste vlastně s tím vším přestali? Ale jak bych se mohl uživit tím, co mě baví?
Může stát, že se rozhodnete, s tím něco udělat. Odhodláváte se, hledáte argumenty pro a proti. Ty proti přináší obvykle strach ze změny, nedostatek sebedůvěry, zkostnatělá přesvědčení. Když máte vůli, obrátíte se přátele, hledáte mentora, hledáte způsoby. Když váháte příliš dlouho, osud vám ochotně pomůže. Někde přitvrdí, abyste měli rozhodování jednodušší. Když to nepomůže a váháte dál, pokrčí prozřetelnost rameny a přidá. A tak pořád dokola, dokud nerezignujete a neutlumíte zbytky odvahy, nepřesvědčíte sami sebe, že je vám tam, kde jste dobře, nebo – pokud pořád máte alespoň trochu vůle – až do chvíle, kdy odejít musíte.
Když pochopíte pobídku prozřetelnosti včas, dokážete se pustit a plavete. Mnohokrát jsem slyšela o pocitu úlevy po podání výpovědi. O tom, jak rychle pominuly různé psychosomatické potíže. Když se nedokážete pustit sami, prostě se s vámi ta poslední větev, ten poslední důvod, proč nic neměnit, kterého se držíte, ulomí. Je to šok, najednou jste v pohybu a občas dost rychlém. Pak si uvědomíte, že jste stále nad vodou, že plavat umíte dost dobře, že kromě toho umíte spoustu věcí, že vás proud nese, stačí si korigovat navigaci, a možná dokonce neplavete sami. Začne vás to bavit, máte novou práci, ve které jste samostatnější, spolupracujete s novými kolegy, věříte po té zkušenosti víc sobě a když dokážete věřit sobě, dokážete důvěru i dávat a vrací se vám.
Láká vás nějaká životní změna, přáli byste si ji, ale obavy jsou příliš silné? Je možné prozkoumat, jak máte napromptované nevědomí a přepsat mu zadání tak, aby pro vás pracovalo způsobem, který bude prospěšný pro vás i pro vaše okolí. Důležitá je vaše vůle ke změně a přijetí toho, že vnější změny začínají změnami uvnitř.
Ilustrační foto: Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0