Hovořila jsem dnes s velmi starým člověkem, který se narodil před téměř sty lety. Už nemůže vstát z lůžka a pomalu se smířil s tím, že se blíží jeho odchod. Prošel obdobím odmítání, hněvu, strachu, až došel k přijetí této neodvratné skutečnosti. Jeho způsob uvažování o smrti, ale především o životě se tím neuvěřitelně proměnil a jak znám dlouhodobě jeho vztah ke světu a vím i něco málo o zkušenostech z předválečné krize a z války, vnímala jsem tu proměnu jako dar.
Pro někoho, kdo vidí jen povrch věcí, by to byla běžná epizoda z pečovatelského domu. Začalo to tím, že jsem přinesla vonný olej s objednanou esencí jedlové pryskyřice a nakapala jsem ji na keramický květ na odpařování vůně. Zeptala jsem se, kam chce děda lahvičku uložit, aby si ji mohl sám doplnit, až přestane vonět. Podal mi pouzdro na toaletní potřeby, které měl vedle sebe na posteli a kde má věci, na které potřebuje jednoduše dosáhnout.
Když mi pouzdro podával, povzdechl si a zamračil se: „Ta baba odvedle je hrozná, ztratil se mi hřeben a určitě mi ho vzala ona.“ Poptala jsem se, proč si to myslí, neuměla jsem si představit situaci, kdy by se pacientka ze sousedního pokoje mohla pokusit uloupit hřeben z pouzdra na zip, které leží celý den na posteli vedle dědy. Pak jsem se rozhlédla a podívala jsem se do košíčku, který je na nočním stolku. Je v něm směs drobností, které migrují mezi košíčkem, zásuvkou nočního stolku a pouzdrem na posteli. Byl tam.
Ukázala jsem ho dědovi a zeptala jsem se, jestli hledá tenhle hřeben. Reakce mě překvapila. Vylekal se: „Jak jsem jí jen mohl tak ublížit! To jí musím říct.“ Vyděsil se velikostí své domnělé viny.
„Vy jste jí za to vycinkal?“ ptala jsem se se zájmem. Prý ne, ale myslel si to. Vyjádřila jsem přesvědčení, že je důležité, že si to uvědomil a omluvil se v duchu a když to pošle nahoru, už to tam zprocesují, není třeba to té paní vyprávět. Usmál se, ulevilo se mu. Stejně to ale ještě zkusil: „Ale já jsem jí tak urazil, jak jsem na to myslel, měl bych jí to říct, aby nebyla uražená?“
Překvapila jsem starého pána návrhem, že stejně jako jeho myšlenky jdou na jeho účet, tak případná uraženost té paní je jen a jen její věc. I kdyby to té paní nakrásně byl řekl a ona by se byla urazila, nebyla by to její volba? „Jak to?“, nechápal děda. „No, kdyby byla moudrá a laskavá, a třeba je, řekla by si, že ten brblavý starý pán odvedle měl asi sny o lupičích a hřeben bude někde pod postelí, ale neurazila by se, soucítila by s vámi, že jste tak brblavý a bez hřebenu,“ zkusila jsem to.
Děda se chvíli díval do stropu, zvažoval tu představu a pak se zasmál. „To mají nahoře dost práce ne?“ Jen jsem kývla a doufala jsem, že ano. Když jsem odcházela, děda se stále zkoumavě díval vzhůru, zamával mi a zavolal: „Mám o čem přemýšlet, přijď brzy!“
Celou cestu domů jsem se intenzivně věnovala sebereflexi. Pro jistotu.
Ilustrační foto: autorka, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0