Pro někoho, kdo vidí jen povrch věcí, by to byla běžná epizoda z pečovatelského domu. Ztracený hřeben. Když jsem odcházela, děda mi zamával a zavolal: „Mám o čem přemýšlet, přijď brzy!“ Celou cestu domů jsem se intenzivně věnovala sebereflexi. To kvůli andělům.
Železná košile a dary snů
Dnešní blog inspiroval sen. Byl krásný, plný směrovek. Sny je totiž třeba brát vážně a s respektem. Umět rozeznávat ty, které nesou zprávu, od těch, do kterých se jen propíše přetlak z minulého dne. A umět ty první správně dešifrovat. Proto jsem se rozhodla otevřít opět skupinu pro práci se sny. Zajímá vás, co to znamená?
Pusť se a plav!
Když pochopíte pobídku prozřetelnosti včas, dokážete se pustit a plavete. Když se nedokážete pustit sami, prostě se s vámi ta poslední větev, ten poslední důvod, proč nic neměnit, kterého se držíte, ulomí. Díky tomu zjistíte, že plavat umíte dost dobře a nejen to.
Avatar se nepotí
Ai je skvělý nástroj, jen je třeba udržet si roli toho, kdo ho používá. Avatar neumí emoce a sebereflexi, srdečný smích, nepáchne potem. Proč se dá uživatel tak pohltit iluzí, že výměna příkazů a odpovědí je normální konverzace?Využíváte vy AI nebo nebo tvůrci toho nástroje využívají vás?
Rozhovor jako umění
Proč uvažuji o rozhovoru jako o umění? Protože hovořit s lidmi okolo nás není tak jednoduché a značná část toho, co se odehrává, rozhovor ve skutečném smyslu toho slova vlastně není. V čem je problém? Vědí někteří lidé, že vedou paralelní monology? A zajímá je ten druhý? Umíme ještě vést skutečný dialog?