Když pochopíte pobídku prozřetelnosti včas, dokážete se pustit a plavete. Když se nedokážete pustit sami, prostě se s vámi ta poslední větev, ten poslední důvod, proč nic neměnit, kterého se držíte, ulomí. Díky tomu zjistíte, že plavat umíte dost dobře a nejen to.
Rozhovor jako umění
Proč uvažuji o rozhovoru jako o umění? Protože hovořit s lidmi okolo nás není tak jednoduché a značná část toho, co se odehrává, rozhovor ve skutečném smyslu toho slova vlastně není. V čem je problém? Vědí někteří lidé, že vedou paralelní monology? A zajímá je ten druhý? Umíme ještě vést skutečný dialog?
Sám sobě oslem i bičem
Znáte strach z neúspěchu? Poměrně často je produktem našeho mozku, který jako zakletý mlýnek generuje ty nejkatastrofičtější představy. Podle zákona rezonance si tak některou z těch situací jako totální propadák přitáhneme. Co s tím?
Na koštěti do mikrokosmu
Na balkoně protějšího domu v nejvyšším patře stojí žena. Má koště položené přes zábradlí balkonu, pečlivě z něho obírá chomáče svého nepořádku a odhazuje je dolů. Už vím, že se nestávám svědkem té situace náhodou. Makrokosmos zrcadlí něco z mého mikrokosmu, něco, co je ve mně. Proč teď píšu o sobě a ne o ní, nebo o tom, jak ten zlozvyk mají ti všichni okolo?
Pohodlná bída nebo nekonečné nebe?
Jsme jako ptáci v kleci, u které jsou pootevřené dveře. Pošilháváme ven, protože létat je tak vzrušující a nepopsatelně krásné. Proč chceme zůstávat v kleci? Proč vyměníme volné nebe, svobodu a rozlet za pohodlnou bídu, ochablá křídla a misku naplesnivělého zrní?