Nedělní ráno plné slunce, venku azuro s malými bílými mráčky. Domy ve vnitrobloku se pomalu probouzí, občas se někde otevře okno a hodí sluneční prasátko sousedům.
Na balkoně protějšího domu v nejvyšším patře stojí žena s koštětem. Promnu si oči, abych se ujistila, že to není halucinace z filmů z první republiky. Má koště položené přes zábradlí balkonu a pečlivě z něho obírá špínu, chomáče svého nepořádku a pouští je dolů. Nazdařbůh, podle směru větru se snášejí do společného dvora nebo na balkony bytů pod ní. Je pečlivá, vezme koště a chomáče špíny, které se jí zachytily na hraně balkonu za zábradlím koštětem odmete také ven, k sousedům. Pak spokojeně ještě stejným způsobem dočistí koště a zajde do svého jistě pečlivě uklízeného bytu. Vzpomněla jsem si, že už jsem ji občas viděla, jak se stejně zbavuje drobečků z ubrusu a nechci vědět, co všechno jsem neviděla.
Zkouším si představit, jak by se paní cítila, kdyby měla vysypat to, co sype někomu na balkon v nižších patrech, obyvateli toho bytu přímo na hlavu. Dívat se mu do očí a vysypat mu na hlavu svou špínu.
Uvažuji o tom, že makrokosmos je odrazem mikrokosmu a naopak. Všichni svým vědomím jednáním a nevědomými programy vytváříme společné pole – tady zjevně síla společné solidarity, vědomí zodpovědnosti za svůj vlastní nepořádek není tak silná, aby takovému chování zabránila.
Uvažuji také o tom, co ta situace přináší mě, protože se nestávám jejím svědkem náhodou. Zrcadlí mi něco, co je ve mně.
Kde a v čem se chovám podobně?
Ne, koště ani ubrusy z balkonu nevyklepávám, ale je něco, co „odklízím“ mimo sebe, a přitom bych si to potřebovala pořešit sama?
Nahlédnu do svého vnitřního světa a zkoumám, kde je něco, co odhazuji přes palubu, přes plot partnera, přátel, kolegů. Jak zacházím s tím, co nepotřebuji nebo nechci, třeba s hněvem? Nebo kde odsouvám řešení tak dlouho, až to udělá někdo jiný? Samozřejmě se vždycky něco najde, i když to nedělám tak vědomě, tak viditelně a s požitkem, v tom je žena s koštětem můj mistr.
Proč teď píšu o sobě, a ne o ní nebo o tom, jak ten zlozvyk mají ti všichni okolo? Protože to nejdůležitější je, že ten výjev se odehrál před mýma očima, v mém světě, zrcadlí něco ve mně. Může se mi to líbit nebo ne, mohu se hněvat na všechno, co se mi nelíbí okolo mne, ale to na tom nic nezmění.
Vnější svět je zrcadlo toho, co je uvnitř každého z nás a tím, že si obrazně i doslova poklidí každý sám v sobě a u sebe, můžeme jedině změnit svět vnější. Cesta okolo světa – toho vnitřního – je nekonečná. Napínavá a dokonalá tím, že postupem času je ten svět vždycky krásnější košatější a barevnější.
Když se rozhlédnete, co okolo sebe vidíte? Co vás rozčiluje? Co se vám líbí? Vždycky je to odraz něčeho, co máte uvnitř sebe. Pokud to není dokonalé, můžete to změnit a tím totéž změníte i venku. Pokud je to dobré, pro radost, těšte se tím a tím, jak stejné k vám přichází zvenčí.
Cítíte se jako tvůrci světa, ve kterém žijete? Pokud ne, přijďte 21. 10 2025 do Maitrey na večer pro odvážné, na skupinové koučování, kde si budete moci vyzkoušet praktické kroky k tomu, jak si vytvořit záměr, cíl a jak ho dosáhnout. Jak trvale měnit svůj život a své okolí přirozeným a jemným způsobem působením své vnitřní autority. Více informací najdete v sekci Aktuality na mém webu a brzy na webu Maitrey.
Ilustrační foto: Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0