Pouštěla jsem si k práci dlouho neposlouchané album Davida Fraye a vzpomněla jsem si na jedno období mého života, kdy se mi opakovaně zdály sny, které měly něco společného s hudbou. Z kabelky mi ve snu vypadly lístky na koncert, na ulici jsem našla notový zápis nebo někdo zpíval na náměstí a všichni se přidávali.
Nemohla jsem si toho nevšimnout, a tak jsem si pro pochopení jedné z vrstev snu pouštěla častěji své oblíbené nahrávky abych přišla na to, co mi sny sdělují, co potřebuji. Koupila jsem si lístky na koncert do Rudolfina. Klasika, Wagner, dokonalý zážitek, síla skladeb, orchestru i zpěváků, ale – nebylo to ono.
Znala jsem dobře míněnou radu všímat si i nejmenších maličkostí, ze kterých je možné se radovat a vnímat se jako součást té dobré možnosti světa, kterou tím vědomím posilujeme. Radovat se z krásy modré oblohy, pampelišky v puklém asfaltu, poslouchat ptáky, všímat si pohlazení větru. Poslouchala jsem oblíbenou hudbu, potěšila mě, ale cítila jsem, že to nestačí. A pak mi to došlo. Poslouchat hudbu byl krásný zážitek, jako když škrtnete a vyskočí jiskra, zazáří ve tmě. To byl první krok. A bylo třeba udělat další. Něco mě vedlo k pochopení toho, že životadárnější a trvalejší je rozfoukat žhavé uhlíky a přikládat, starat se, aby oheň hořel, aby zářil a zahřál nejen mně.
To, k čemu mě sny přivedly, bylo něco do té doby neuvěřitelného – vlastní zpívání, lekce práce s hlasem a s dechem. Abych se mohla naplno nad(e)chnout pro to co dělám, abych si zpívala při práci. Stvořit něco krásného neznamená jen vymodelovat sochu, namalovat obraz, který koupí galerie do sbírky. Znamená to dělat s láskou všechno, s myšlenkou na všechny, kteří se s tím, co vytvářím setkají, s myšlenkou na to, aby je to potěšilo, aby to i v nich fouklo do uhlíků a oni dostali chuť s radostí tvořit stejným způsobem. Všechno, co dělají. Vařit, uklízet. Pro mne bývala v té době vyšší dívčí začít dělat s láskou účetnictví, ale pak jsem si uvědomila, že vidím, kolik mohu investovat do toho, co mě naplňuje, jaké mám rezervy, a to mě začalo bavit.
Nestačí jen si všeho krásného všímat. Je třeba to i vytvářet, vědomě, každým okamžikem. To je to, co se počítá, oheň, o který je třeba se dobře starat, ale který hřeje, svítí do tmy a zahání příšery. Čím víc je příšer, tím víc je třeba foukat do žhavých uhlíků.
Ilustrační foto: Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0