Díky přírodo, i v gradujícím chaosu přelomu věků přišlo jaro. Jistota toho, že příroda dokáže překonat i lidskou hloupost a pracuje pro budoucnost. Vitální síla, síla života, je neuvěřitelně mocná, křehké, téměř průsvitné první lístky trávy rozlámou i beton, aby mohly růst vzhůru ke světlu.
Jak jsem jí jen mohl tak ublížit!
Pro někoho, kdo vidí jen povrch věcí, by to byla běžná epizoda z pečovatelského domu. Ztracený hřeben. Když jsem odcházela, děda mi zamával a zavolal: „Mám o čem přemýšlet, přijď brzy!“ Celou cestu domů jsem se intenzivně věnovala sebereflexi. To kvůli andělům.
Ale no tak, paní Adlerová!
Tu větu v titulku pronesl poměrně sympatický lékař, se kterým jsme si perfektně popovídali a rozhovor byl produktivní. Vyřkl ji s nadsázkou a rozesmála mě. Mám respekt k tomu, jak společně se svou kolegyní ovlivnili a mění svůj obor. Má zkušenosti mi sice nebrání některým lékařům, které jsem si vybrala, důvěřovat, ale primárně jsem obezřetná, než se ukáže, jestli z nich medicína nevymazala lidství.
Avatar se nepotí
Ai je skvělý nástroj, jen je třeba udržet si roli toho, kdo ho používá. Avatar neumí emoce a sebereflexi, srdečný smích, nepáchne potem. Proč se dá uživatel tak pohltit iluzí, že výměna příkazů a odpovědí je normální konverzace?Využíváte vy AI nebo nebo tvůrci toho nástroje využívají vás?
Rozhovor jako umění
Proč uvažuji o rozhovoru jako o umění? Protože hovořit s lidmi okolo nás není tak jednoduché a značná část toho, co se odehrává, rozhovor ve skutečném smyslu toho slova vlastně není. V čem je problém? Vědí někteří lidé, že vedou paralelní monology? A zajímá je ten druhý? Umíme ještě vést skutečný dialog?