Už římskému státníkovi Appiu Claudiovi Caecovi je připisovaný výrok „Fabrum esse suae quemque fortunae.“ Lapidárně řečeno, každý svého štěstí strůjcem (kovářem, tvůrcem svého osudu), ať se ti to líbí nebo ne, máš jen to, co si sám vytváříš.
O másle, světle a o životě
Kdesi na internetu na mě vypadla zpráva o „revoluci ve výrobě potravin pomocí másla na bázi uhlíku vyrobeného z oxidu uhličitého a vodíku, čímž eliminuje potřebu zemědělství…“
Otázek je mnoho, ale nabídnu vám teď téma pro vlastní bádání, jako trénink asociací a analogií. Nechte na sebe působit obrazná vyjádření, kterým teď dám přednost před popisem chemika.
Sny, hudba a foukání do žhavých uhlíků
Stvořit něco krásného neznamená jen vymodelovat sochu, namalovat obraz, který koupí galerie do sbírky. Znamená to dělat s láskou všechno, s myšlenkou na všechny, kteří se s tím, co vytvářím setkají, s myšlenkou na to, aby je to potěšilo, aby to i v nich fouklo do uhlíků a oni dostali chuť tvořit stejným způsobem. Všechno, co dělají. Vařit, uklízet.
Umělá hmota, umělá inteligence – a dál?
Jako obvykle – je na nás, jestli včas pochopíme, v čem je ta finta. Umělá hmota se stává rizikem pro život v jeho fyzické podobě, umělá inteligence může být rizikem pro duševní zdraví.
Jen mě napadá – obvykle se věci stávají „do třetice“ – co dalšího umělého to bude?
Poklad na konci duhy
Pythagoras prý použil poetický obraz, že duha jsou letokruhy slunce. Můžeme také říci, že barvy duhy jsou svým způsobem už projevené, viditelné, ale ještě ne zhmotněné světlo. Jako most mezi světem horním a dolním, nezjeveným a zjevným.