Už před časem jsem psala o tom, že archetypální symboly uložené v kolektivním podvědomí jako navigace, jako základ svědomí a zdravého duševního života je možné účelově zneužít.
Je možné je vyprázdnit, překrýt je pokřiveným a egu vyhovujícím lákavým obsahem. Je to velké nebezpečí především pro mladého člověka, protože nemá ještě rozvinuté poznání, dá se nalákat na něco, co mu konvenuje, co je pro mladou a tvárnou duši neodolatelné a co k této životní etapě patří, třeba odpor k tomu, co je staré.
Jedním z těchto symbolů par excelence je duha. Nebudu psát o pokřiveném obsahu, toho je okolo nás víc než dost, pokusím se o opak, pokusím se představit vaši duši skutečný obraz a smysl duhy.
Pythagoras prý použil poetický obraz, že duha jsou letokruhy slunce. Podle knihy Genesis je duha smlouvou mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem na Zemi, slibem Noemu, že už nikdy nebude potopa.
Můžeme také říci, že barvy duhy jsou svým způsobem už projevené, viditelné, ale ještě ne zhmotněné světlo. Jako most mezi světem horním a dolním, nezjeveným a zjevným, světem idejí a naším světem hmotným, poznatelným pěti smysly.
Když se díváme běžnýma očima, se sluncem za zády uvidíme na tmavé oblačné hradbě oblouk duhy, zevně červený, přecházející do modrofialové uvnitř. Od aktivní barvy, barvy ohně a vůle, která směřuje ven, do okolního světa, přes zelenou k barvě modrofialové, barvě klidu a nekonání, zamyšlení a usebrání.
Když budeme vnímat to, co je skryté, porozumíme, že na rovině naší duše se tento oblouk zrcadlí a vede nás však opačně. Ve fialové, která transcenduje, dosahujeme až k nekonečným dálkám. V modré nás vede ke klidu v duši. V zelené jako by se duše propojila s pozemskou životní silou, se vším klíčícím, rostoucím, kvetoucím. Definitivně sestupujeme na Zemi, našlapujeme do ranní rosy, do bujné a šťavnaté zelené trávy. Učíme se chápat všechno živé, všechny bytosti světa.
Ve žluté se zpevňuje naše vědomí sama sebe, naše já v tomto světě. A když začne zlatožlutá přecházet do oranžové, můžeme pocítit vnitřní teplo, svůj vlastní charakter, letoru a v čisté červeni vycházíme ze sebe a vztahujeme se k okolí, učí nás lásce a soucitu, radosti.
Duha je ryze osobní, každý člověk ji vidí trochu jinak a každý vidí svou, pohybuje se společně s námi.
Současně se k ní nemůžeme přiblížit, nechává naší individualitě prostor.
Může nás napadnout, že Homér neznal slovo pro modrou, můžeme se ptát, co schopnost vidět modrou přineslo, když se objevuje až v prvním století – může to souviset s uvědomování si vlastní individuality, vlastní duše?
Může nás napadnout řada dalších otázek, třeba jak odpovídají barvy planetárním archetypům? Nebo co si vybavíte jako rostlinu, zvíře nebo věc v jednotlivých barvách?
Můžeme si udělat prostor pro imaginaci a představit si prostor jen v jedné barvě, reflektovat co v nás ta barva budí, jak je nám příjemná a jakou barvou máme potřebu ji doplnit.
Budu ráda, když vaše nápady a podněty přinesete s sebou na podzimní večerní setkání v badatelně, které bude upřesněné během září na mém chystaném novém webu a na mé fb stránce.
Literatura:
Rudolf Steiner: Tajemství barev
Johan Wolfgang Goethe: Smyslově morální účinek barev
Margarethe Hauschková: Arteterapie
Ilustrační foto: Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0