Už jste zažili pocit, že jste něco naprosto pokazili, znemožnili jste se, byli jste zoufalí, co si o Vás teď budou kolegové nebo přátelé myslet? Co Vám běželo hlavou? Tradiční chybové hlášky – nikdy to neuděláš pořádně, vždycky něco pokazíš, nikam to nedotáhneš, jsi úplně nemožný/nemožná? Pravděpodobně také víte, že když se na tu situaci díváte s velkým odstupem, vlastně se zase tolik nestalo. Prostě jste jen nezáměrně udělali chybu. Píšu schválně nezáměrně, když někdo dělá něco nedobrého záměrně, je to o něčem úplně jiném. A přesto, když si na takovou situaci vzpomenete, stáhne se Vám žaludek, orosíte se, polije Vás horko?
V hlavní roli tady exceluje pocit viny, který se nám zadírá pod kůži od začátku života. Vždycky existuje nějaká vnější autorita, která ví, jak je to správně, která dítěti nařídí, jak se to musí dělat. Ve škole to pokračuje a pak už je dobře připravený materiál pro systém. Po vině, nesplnění příkazů systému, hrozí trest. Udržování pocitu viny je užitečné pro ty, kteří pomocí něho chtějí ovládat ostatní a udržovat je ve stavu nezralých a vystrašených dětí.
Co s tím? Kde se stala chyba? Nikde v procesu vývoje osobnosti zatím nenastala tak velká krize, aby donutila člověka uvědomit si, že nemá jinou možnost než neudělat to, co ONI chtějí, ale udělat to, co potřebuje on. Potřebuje pro to, aby přežil, aby ochránil své dítě, nepodporoval něco, co není v souladu s jeho svědomím. Člověk pod těžkým tlakem nemá jinou možnost než uvědomit si, že on sám má vlastní autoritu a rozhodnout se sám za sebe. Nebo jinak řečeno – být dospělý. Samozřejmě to jde i po dobrém, když člověk začne včas a sám. Každou myšlenku může prověřit svým cítěním a každý pocit můžeme prověřit zdravým rozumem. Pokud jsou v souladu, je to rozhodnutí z vlastní autority, dospělé. A to také znamená, že si uvědomuje důsledky toho rozhodnutí a že je přijímá.
Dospělých lidí je snad víc, než se zdá. Vidět jsou ale ti infantilní, kteří se chtějí schovávat za funkci, stranu nebo vládu a hlasitě a fanaticky své „ochránce“ obhajují. Naopak, ti, kteří propadli inflaci osobnosti jsou přesvědčeni, že univerzálními stvořiteli jsou oni / ONI, že jsou vševědoucí a všemohoucí. A protože nejsou ani jedno ani druhé, zneužívají k té iluzi technologické hračky. Domnívají se, že mohou rozhodovat o životě a o smrti a jak už bylo řečeno, zákonitě přijde krize. A tenhle cyklus – deprese a inflace – se opakuje.
Všimněte si ale, že tyhle dvě skupiny svou hru mohou hrát bez problémů dost dlouho, občas se ta houpačka zhoupne a z obětí se stanou tyrani a naopak. To jen existence těch dospělých a vědomých si vlastní autority a zodpovědnosti jim tu hru ruší. Říká se, že člověk se vyvíjí, nebo je vyvíjen, nebo také, že člověk jde, nebo je vlečen. Čím víc lidí bude dospělých, tím menší krize budou zapotřebí. A to stojí za úvahu, nebo ne?
Ilustrační foto: Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0