Tu větu v titulku pronesl poměrně sympatický lékař, podle všeho pod signaturou Blíženců, protože jsme si perfektně popovídali a rozhovor byl produktivní. Vyřkl ji s nadsázkou a rozesmála mě.
Ze dvou důvodů. Ten první byl ten, že byly doby, kdy bych se byla velmi vylekala, znejistěla bych a začala bych zkoumat, co je se mnou špatně, kde jsem udělala chybu, že mě ta autorita napomíná. Po letech dřiny na tom, proč se mi to děje a jak se cítit jinak, jsem zůstala v předešlé pohodě. Věta mě rozveselila, protože mi nic nebránilo užít si ten vtip. A jako autoritu toho lékaře skutečně vidím, mám respekt k tomu, jak společně se svou kolegyní ovlivnili a mění svůj obor.
Ten druhý důvod byl ještě víc triky. Mám totiž s lékaři určitou zkušenost, která mi sice nebrání těm, které jsem si vybrala, nebo některým z těch, se kterými mě osud svedl profesně, důvěřovat, ale primárně jsem obezřetná, než se ukáže, co jsou zač. Jestli z nich medicína nevymazala lidství.
Domnívám se, že lékaři jsou díky náročnému studiu a nárokům akademických pracovišť kapacitně vysyceni natolik, že je pro ně obtížné, podívat se na symptom nebo na pacienta obrazně, v kontextu celku. Což samo o sobě nevadí. To, co je pro mě na překážku je to, že to neberou sportovně. Proč neříct, že na jiném úhlu pohledu něco možná může být, ale oni nemají kapacitu se tím zabývat, takže o tom nic nevědí a nechtějí k tomu logicky nic říkat? Namísto toho rovnou smetou to, co neznají, ze stolu, na fakultě se to neučí, je to nesmysl.
Tenhle lékař přesah nezpochybnitelně má, protože ho svým způsobem nejen ve svém oboru v medicíně nastavoval. I proto v tom výroku byla nadsázka. Zahráli jsme remízu připomenutím Chestertonova výroku, že muži jsou specialisté a ženy univerzalistky. A navíc ženy vědkyně, které jsou zvědavé a patologicky je zajímají souvislosti, které se nabízejí. Vtip je v tom, se ve zkoumání neztratit a nebrat asociace a analogie doslova, ale obrazně. To, co jsem postupně nastudovala, nemontuji k sobě tak, jak je občas v akademických kruzích zvykem – tady kousek usekneme, tady to natáhneme, aby se to hodilo. Statistika nemá svědomí. Taková montáž pak kulhá jako Popelčina nevlastní sestra.
Mám zajímavé věci uložené v itineráři své paměti, nemusím o tom ani vědět, ale když přibude ten chybějící kousek, nějak se to setřese a několik těch dříve uložených s ním složí AHA! Nový úhel pohledu na totéž.
Vtip je totiž v tom, že když se na jednoho člověka s jeho fyziologií, osobností, historií, se všemi symptomy, budou poctivě dívat lidé z různých škol, kultur, přístupů, budou popisovat totéž, jen skrz své vlastní prizma, budou používat jiný slovník, jinou obraznost, bnudou vycházet z jiného systému poznání. Přesto budou mluvit o tomtéž.
Jejich diagnostická vyjádření tedy velmi pravděpodobně mají nějakou analogii, byť to občas vypadá divoce. A sním o tom, že se jednou stane ten zázrak a sejdou se třeba internista, léčitel TČM, homeopat, arteterapeut, fyzioterapeut, psycholog, aromaterapeut, a budou mluvit o jednom pacientovi, který projeví ochotu se do toho experimentu zapojit. A budou hledat společnou řeč, styčné body ve svém popisu symptomů a jeho stavu. Na to se opravdu těším. Cože? Ale no tak, paní Adlerová?
Ilustrační foto: Gabriela Pausa, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0