Dnešní text inspirovalo nedávné nečekané setkání po více než dvou letech. Setkání s obdivuhodnou ženou, odvážnou, upřímnou, která dokázala změnit způsob svého myšlení a splnit si sen, po které tolik toužila.
Když jsem se jí tehdy zeptala, jestli zná metodu práce s imaginacemi, řekla, že to asi nějak funguje, ale ona spíš už nevěří, že jí to může pomoci. Protože byla upřímná, věřila jsem já, upřímnost je většinou ta nejpodstatnější věc pro to, aby se podařilo něco měnit. V hlavě měla jasno, všechno logicky zdůvodněné, moc si to přeje, udělala pro to už všechno možné i nemožné. Ale bez úspěchu. A nikdo nezná příčinu. Začaly jsme pátrat po kořenech příčin její nenaplněné touhy.
Začala se pomalu vracet v čase, vzpomínala si na situace a na výroky, s její dnešní touhou spojené. Pak z hlubin času vyplavala vzpomínka, jak byla jako školačka u tety, byla nesmírně hrdá, že jí teta dovolila vézt kočárek s čerstvým miminkem a přebalovat ho s ní. Pak se objevila babička a jízlivě prohlásila, že nemá rozum, mít dítě je jako se pohřbít, už to nikam nedotáhne a shnije u plotny. Dívala se přitom i na ni, ženě připadalo, že v ní babička vidí životního neúspěch své druhé dcery, její matky.
Zkoumala pocity, které to v ní vyvolává, od smutku až k prudké a vášnivé nenávisti vůči babičce, kterou viděla tehdejšíma očima jako zlou čarodějnici. Byla překvapená silou toho, co v ní ta vzpomínka vzbudila a vytáhla na světlo. Dokázala postupně pochopit a přijmout minulost, důvod jednání babičky, odpustit přetlak, proměnit sílu nenávisti v sílu změny myšlení, dokázala si uvědomit způsob chování, spojený s původním výrokem.
Pak se mohla zaměřit na nový obraz svého vlastního mateřství. Jak jinak chce prožívat dobu, strávenou s dítětem, doma, s rodinou. Zkusila uvěřit tomu, že je to možné. Plakala, když v duchu viděla, jak se svým manželem hladí své těhotenské bříško, jak drží v náručí novorozeně, jak ho hladí a líbá maličké prstíky.
Pak jsme pracovaly na nahrazení jednoho obrazu druhým, jednoho programu druhým. Opakovaně a mnohokrát, pracovala na tom pak sama, aby prokletí zrušila. Bylo před Vánoci, riskla jsem dát jí dárek, sklenku „kouzelného medu“ pro štěstí, protože nebyla pověrčivá, ale rozuměla pohádkám.
Pak se dlouho neozvala. Občas jsem na ni myslela, jestli pokračovala a dokázala přemazat ten toxický program a jestli to stačilo, jestli se za tu dlouhou dobu už nepropsal z mysli do těla a jestli se jí do těla nedostalo ještě něco jiného, co by bylo třeba brát v úvahu. Viděly jsme se až teď nedávno, po dvou letech. Je krásná. Pamatovala si, jak bylo rodinné prokletí silné a ona chtěla vytrhat všechny kořeny toho plevele, osvobodit všechny, které svazovalo. Věděla už sama, jak s ním zacházet a to, co dokázala a co teď prožívá se svou rodinou, je rozpouští samo.
Ilustrační foto: Unsplash, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0